Tekutá mateřská láska / Liquid mother love
Authors: Ester Geislerová / Milan Mazúr
Year: 2018
Type: Exhibition
Výstava je první spoluprací česko-slovenské dvojice Ester Geislerová a Milan Mazúr (nepočítáme-li, že Ester letos hrála v Milanově snímku Ócuka). Název výstavy Tekutá mateřská láska může svádět k jejímu prvoplánovému čtení. I když videím dominují ženské hrdinky, je téma ženství, a potažmo mateřství, spíše modelem či metaforou pro širší výpověď obou umělců.
Jak ukázala francouzská feministická autorka Elisabeth Badinter v knize Mateřská láska od 17. století po současnost (1980, slovensky 1998), zdánlivě nedotknutelný mateřský cit je ve skutečnosti sociální konstrukt, který se proměňuje v čase. Ženě není automaticky daný, stejně jako ani ona sama není biologicky předurčená pouze k roli pečující a obětující se matky. Pokud můžeme mateřství jako jednu z nejposvátnějších úloh poloviny lidstva dekonstruovat, jak je to s dalšími sociálními rolemi, které dobrovolně i nedobrovolně přebíráme? Budeme-li kriticky přehodnocovat „nezpochybnitelné pravdy“, zjistíme, že sebeurčení je do velké míry svobodnou volbou. Na druhou stranu tak ale můžeme ztratit pevné souřadnice našeho bytí. Nabourávání jistot a rozpadání se světa, jak jsme ho znali, dobře vystihl polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman ve svém konceptu „tekuté modernity“, na jehož knihu Tekutá láska: O křehkosti lidských pout (2003, česky 2013) se autoři také přímo odkazují. Individualizovaná, konzumní a globalizovaná společnost 21. století je podle Baumana proměnlivá, prostupnost a snadnost pohybu v ní zároveň nese riziko světa bez kontur.
Emotivní a pudovou část člověka představuje na výstavě video, v němž je tělo ve styku s amorfní hmotou, neuchopitelnou a unikající. Antipólem je snímek, který ukazuje postavu racionální, emancipované vědkyně v roli přednášející. Neexistují však jasně dané pravdy, hlásané z profesorského stupínku, a tak je zachycena i v okamžicích nejistoty, nervozity. Médium videa doplňují objekty, jakési rekvizity z daných snímků nebo v čase zastavené relikty natáčení. V duchu postinternetové estetiky umělci ve výstavě pracují také s novodobými fenomény virtuálního světa: podomácku vyrobeným „slizem“ – jedním z hitů mezi dětskými youtubery, instagramovými kreslenými filtry na obličej nebo také odkazují na formát populárních přednášek TED Talks, díky nimž se rychle, stručně, zábavně, ale také poměrně instantně může vzdělávat kdokoliv, kdo je připojený k internetu. Entertainment a spektákl jako jedny z hlavních znaků soudobého světa zastupuje i tvář známé herečky na jednom z videí. Molitanové pohovky v růžovém světě poslední místnosti ale nejsou zase tak pohodlné, jak by se mohlo zdát. Znejišťující pocit, který se výstava snaží sdělit, tak může divák prožít sám, zkusí-li se usadit.
Oba umělci pracují s filmovými nuancemi a různými formami narušování pohyblivého obrazu, každý však jiným způsobem. Výchozím principem jejich práce je náznak nepokoje ve filmové řeči, kritický postoj ke zkoumanému tématu, poukazování na sociální stereotypy.